Toužíte po dobrodružství? Slyšeli jste vyprávět o jedincích, co autostopem procestovali celý svět? Chtěli byste to také zkusit? Pokud nedáte na mou radu a přece se do toho pustíte, přibalte si krém na opalování s velmi vysokým ochranným faktorem. Bude se vám hodit, až skejsnete na silnici celé hodiny ve čtyřicetistupňovém horku. S manželem jsme si před dvěma lety jako zamilovaní snoubenci plní smyslu pro romantiku mysleli, že se vydáme na levnou dovolenou. Zaplatíme si ubytování, vstupy do muzeí a ušetříme něco na tom jízdném… Zůstali jsme na vlastní pěst v Itálii, kde mi skončila práce tlumočnice. A že se podíváme stopem do Janova… Stojíme hodinu na jedné silnici, popojedeme patnáct kilometrů, kde opět stopujeme. Stojíme tam tři hodiny, popojedeme o pár metrů, kde opět stopujeme. Stojíme tam celé odpoledne tak dlouho, až se celí zmáčení vlastním potem schováváme pod velké kartony papíru, na kterých je tlustým fixem napsán název cíle našeho putování. Zásoby vody záhy došly a tak jdeme asi kilometr podél rušné megasilnice a schováme se do těžkého dusna pod mostem. K večeru vyrazíme dál a naší spásou se stane kukuřičné pole, kde po nás celou noc lezou a štípou nás pavouci nehledě k tomu, že za každým šelestem náš strach vidí majitele onoho pole…
Rozhodli jsme se obrátit čelem zad domů do Čech, a že to zkusíme opět tím stopem. Zůstali jsme viset celé odpoledne až do večera v Alpách bez teplého oblečení. Byli jsme nakonec rádi, když nám zastavilo auto s řidičem a spolujezdci polské národnosti, praví obchodníci jaksepatří, kteří nám nabídli odvoz do Brna za patřičně mastnou odměnu. Za tu cenu bychom jeli do Itálie tam a zpět tak třikrát v rychlíku první třídy se sluhou, jenž by nám otvíral a zavíral dvéře a naléval vonný čaj do křišťálových šálků a ještě by nám je přikládal k ústům. Tísnili jsme se na jediném volném zadním sedadle celí šťastní, že přece jen spatříme zanedlouho rodnou vlast. Paní vedle nás kypěla slovy, tukem a zavazadly, ale pořád jsme to shledávali lepším než náš hazardní pokus o dobrodružství autostopu.
Nicméně toto není závěr mého vyprávění. Během těch několika svezení stopem jsme se od řidičů dozvěděli pár důležitých poučení. Předně se řidiči dívají na to, co máte na sobě. Funguje to jako „vrána k vráně sedá“. Zastavili nám úředníci, policisté vracející se z práce, majitelé drobných obchůdků a ti všichni hleděli na to, jak jsme byli oblečeni. Hned nás zařadili mezi vysokoškoláky, protože já se kvěla v bílé halence, manžel slušněl ve světlém triku, pěkné jednobarevné kraťasy tomu dodaly ten pravý šmrnc a hlavně naše fešné slaměné klobouky přitahovaly pozornost. Prý jsme vypadali jako slušní lidé, proto nám zastavili. Kdybychom vypadali jinak, zastavili by nám lidé z jiného soudku. Řidiči mluvili o strachu, který mezi nimi všeobecně vládne vyvolaným a stále umocňovaným velkou kriminalitou a četnými brutálními neštěstími páchanými na stopařích i na těch, kteří jim zastaví. V některých oblastech prý platí přímo vyhlášky o zákazu nabírání stopařů. Ve všech případech nám domlouvali, že skutečně slušní lidé neobchází pravidla bezpečnosti pro přesun z jednoho místa na druhé a používají řádné dopravní prostředky. 🙂
Zanechat komentář