Do náplně mé každodenní práce během mého pobytu v Itálii patřily nadšeně vítané aktivity jako práce s počítačem, dost slušná překladatelská činnost, obdivovaná hudební tvorba a interpretace, plodná redakční činnost pro menší místní časopis, tvorba nápaditých ilustrací k publikovaným článkům… Vidíte, jsem tvůrčí typ, proto si nikdo nepomyslel, že bych nebyla „urozená“ tituly. Jednoho dne se ale přece jen řeč stočila na vzdělání a mimochodem mi byla položena otázka, co že jsem to vystudovala. Tehdá jsem ještě neměla maturitu. Nestyděje se za původní (a pro mne stále krásné) povolání železničářky (ač jsem na drahách nakonec nikdy nebyla zaměstnána), vyjevila jsem tuto skromnou pravdu, načež mi kolegyně (a do té chvíle velká přítelkyně!) s podivem povídá:
„U nás nemají maturitu jen ti, co zametají ulice, jinak ji tu každý má.“
Tomu jsem se zase podivila já a pokračovala ve své dobře odváděné práci a tolik žádaných službách. Nijak zvlášť bych se tu tím nezabývala, leč následovala výrazná změna mého dosavadního životního stylu. V průběhu dvou dnů jsem byla jmenována do nových funkcí: kuchařky, pradleny, zahradnice a uklizečky. Počítač jsem od té doby viděla jen s prachovkou v ruce, vytíraje podlahu pod nohama těch, kdo zaujali mé místo. Brala jsem to jako novou zkušenost, kvůli kterým jsem se do Itálie vydala a ne jako zklamání.
Začala jsem se víc zajímat o školský a vůbec celý vzdělávací systém a shledala jsem, že v rámci tolik zdůrazňovaného pokroku a srovnávání se s domněle vyspělými zeměmi, naše ukončené základní vzdělání na devítiletce odpovídá italské maturitě a kdejaký doktor s diplomem by se mohl postavit do jedné řady s těmi našimi studenty, kteří se svědomitě a pečlivě připravovali a absolvovali zkoušku maturity na střední škole a třeba si ji pak doplnili nějakým ročním kurzem specializovaným v nějakém oboru.
Nicméně nebojte se, v tomto trendu zaštítěném zušlechťováním naší země a kultury inovacemi Evropské Unie (jakože nemám nic proti ní!), směle naše západní bratry doženeme a budeme mít nad sebou manažery, šéfy a vedoucí, jimž jejich lejstra zajistí výhodné společenské postavení, zajištěné pracovní zázemí a bezstarostný pohled na vlastní peněženku, no a takovým těm nám obyčejnějším zase bohatství ducha! Jejich (ne)schopnosti budou totiž hojně hnojit naše ctnosti a jééé – ty porostou jak houby po dešti! Jen doufejme, že po devateru řemesel západního myšlení desátá nepřijde na nás bída…
Leave a Reply